Každý rok se na trhu určenému těm z nás, kdo chodíme ven, objeví nějaká novinka, která má změnit to, jak chodíme. Nová podrážka, nový systém odpružení, nebo chytrý a často chytlavý název. Ale občas to, co opravdu pomůže, není nic nového – spíš návrat ke kořenům.
Dnešní článek je o botách s nulovým podpatkem, tzv. „zero drop“ botách.
Píši to záměrně malými písmeny, přestože, pokud nás sledujete, víte, že máme stejnojmenné boty v nabídce e-shopu. Tento článek není ani tak (ne)nápadná reklama na náš produkt, jako spíše naše cesta k zero drop botám jako takovým.
Nevyhneme se však srovnání a osobní zkušenosti, a tam se právě (logicky, že?) podíváme na naše boty, na kterých právě posoudíme, zda ta letitá cesta přes hory, doly a podpatky stála za to.
Prozradím také, že vyznění článku nebude „zero drop boty jsou nejlepší, a ty naše vůbec nejlepší“. Chtěl bych vás přesunout do svých bot, v době, kdy jsem o nulovém podpatku různě snil, doufal, zkoušel a zklamaně se vracel zase k botám s podpatkem.
Ale to se musíme přesunout na začátek…
Nulový podpatek – když nestačí život na vysoké noze.
Před dávnými věky, kdy jsem byl ještě velmi mladý a plný elánu, mě napadaly věci poplatné té síle a nadšení, které s sebou mládí přináší… pořídit si těžké, rigidní celokožené pohorky!
Píši těžké a rigidní, protože tehdy v ČR nebylo zase tak moc na výběr, pokud se chtěl člověk vyhnout poštovnému z (tehdy) často nespolehlivých zahraničních e-shopů, kde po zaplacení nezřídkakdy následovala mantra:
„Ty boty co jsme psali že máme skladem, nejsou skladem, ale jen za 8 měsíců budou.“ (A potichu mohli rovnou dodat: pokud napíšete, že objednávku rušíte, už neodpovíme, protože my ji evidujeme jako rozpracovanou).
Ve spojení s výběrem velikosti online bez jakýchkoliv návodů a ochoty, často různým skrytým celním poplatkům atd. to na sebevědomí moc nepřidalo. Nepomohlo ani to, že o podobných botách se tehdy mluvilo jako o nějakém zakázaném (byť neškodném a přežilém) kultu.
Zeptal jsem se tehdejšího souseda, co chodil hodně po horách, kde takové boty sehnat:
„Jo… já vím, co máš na mysli“ a podíval se na mě takovým zvláštním pohledem, na který nezapomenu, „no, … zkus se zeptat ve městě u Kotrlíka“. Kotrlík nabízel jen membránové nubukové podivné úzké polo-pohorky, to nejhorší z obou tehdejších světů.
Pokud tedy chtěl člověk celokožené pohorky vyzkoušet, mít na ně alespoň pomyslnou záruku, a třeba šanci vyměnit po sešlepání podrážku, měl na výběr několik málo modelů. Většina byla, jak píši výše, těžkých, až za trest tvrdých, a robustních, takže jsem vzbuzoval směsici obdivu i posměšků stranou, podle společnosti.
I sami prodavači se dívali překvapeně, jako hospodští, kteří objeví ve sklepě na žádost mladého nadšeného páru budoucích somelierů zapomenuté třicetileté portské: „Vy to opravdu chcete? No, jasně, někde to tu mám… už jsem to měl dávno vyhodit…“
Tak mluvil i prodavač v prodejně v Praze:
„Jo, tehdy jsme takový boty taky nosili. Kopal jsem si s nima stupy do sněhu v Himálaji. Dneska už je ale jiná doba… no, bude to sedm tisíc korun.“
To byly tehdy dost velké peníze.
Ale já byl nejšťastnější na světě. Měl jsem své vysněné celokožené pohorky na celý život.
Rozcházení bylo jak dle pověstí – nelhaly – těžké a bolestivé. Ale… ty pohorky mám dodnes v botníku, po výměně podrážek, stále plně funkční a spolehlivé, po letoucích namazání krémy takřka vodotěsné, a měkké jako bačkůrky, ale suťovisky si brázdí cestu sebejistě jako sáňky čerstvým prašanem.
(Že kolem nich dělám tajností, že? Proč prostě neprozradím název? Trochu záměrně se tomu vyhýbám, sám nevím proč. Snad proto, že dnes už ta značka nemá, dle mého skromného názoru, ani polovinu tehdejší kvality. Mám jejich vyšší, lepší model, vyrobený před pár lety, … a je po všech stránkách horší, ošizený, smutnější. Chci si ponechat jejich podobu, která je dodnes vpravdě královská.)
Kam tím memoárem ale mířím?
Ke zjištění – že ani vysněné pohory nejsou nejlepší pro všechny příležitosti.
A tak se z mého života na vysoké noze (připadal jsem si s nimi jako boháč, ve smyslu že můžu jet kamkoliv na světě, a podrží mě v terénu – i kdyby ten svět skončil) stalo, jak už to bývá, další hledání.
Mimochodem, dnes už je doba naštěstí úplně jiná. Bál jsem se, že jsem ulovil poslední poctivé celokožené pohory, a doba se nezvratně řítí do nahraditelnosti a absence kvality… a namísto toho jsou dnes značky:
- Které šijí kvalitní celokožené pohorky,
- poskytují k nim skvělý servis,
- je s nimi snadná otevřená komunikace,
- a není problém vybrat velikost i online s 90%+ přesností.
Celokožené pohorky, ale v lehčím kalibru?
Své vysněné pohory (tehdy byly zhruba tvrdosti C až lehounce D – jejich dnešní verze, dokonce těch tvrdších, je dle mého testování tak s přimhouřením tvrdost C) jsem bral všude. Nadšeně s tlustými vlněnými ponožkami (aby nelítala noha, protože tvrdá kůže se zase tak nepřizpůsobila) v parném létě. Se stejnými ponožkami na zimních svazích, kdy se stačilo postavit čelem dolů, a jely samy.
Zjistil jsem neochotně, že jsou místa, kde jsem v nich těžkopádný, unavený. Chtěl jsem běhat do kopců za smějícími se kamarády, ale nešlo to. Zní to jako z reklamy, že? Chybí jen útlocitná hudba, a v pozadí se vynořivší řešení – nějaké univerzální „lepší“ boty.
Chtěl jsem moc celokožené pohorky, ale takové, které jsou menší, třeba trochu lehčí, snad i mnohem ohebnější. A protože tehdy stále nebylo moc na výběr, svolil jsem k opačnému kompromisu – běžecké boty.
Asi kroutíte hlavou:
- „Vždyť existovaly Pionýrky“
- „Vždyť stačilo si vyrobit xyz…“
- „Přece snad šlo koupit v bazaru…“
- „Značka ta a ona vyráběla boty, které…“
No jo, ale cokoliv jsem prozkoumal, mělo pro moji puntičkářskou (čtěte: otravně pedantní) povahu chyby:
- Nubuková kůže,
- panely z uměliny,
- nevyměnitelné podrážky,
- příliš mnoho švů a míst, která se poškodí,
- mizernou voděodolnost,
- špatnou reputaci kvality.
Na papíře (na fotkách) vyhovovalo vícero bot, ale reálně?
„To už si radši rovnou koupím boty, které vím že nevydrží, ale budou opravdu ohebné, pohodlné a sám si určím, na co stačí.“
Takže běžecké boty… a hned jsem se nevědomky trefil do kecek s nulovým podpatkem. Vůbec nic jsem o tom nevěděl, a ani výrobce nic takového neinzeroval.
Ale najednou moje holeně cítily úlevu (ty C/D pohory s těžkým batohem při dlouhých sestupech dokázaly už tak běháním opotřebované kosti ještě „dodělat“). Záda se zlepšila. A já měl ten lehký krok, ohebnost v terénu, kde byly těžké pohory spíše přítěží (úzké skály, cestičky, pěšiny vystlané kořeny, na kterých mi rigidní podrážky pohorek smýkaly chodidla všemi směry, …).
A ano, ve chvíli kdy jsem si na ně doopravdy zvykl i s jejich nevýhodami (podzimní deště a jarní tající sněhy byly ve spojením s jejich promokavostí kruté), se začaly rozapadat. Koupil jsem další, podobné. A došlo mi, jak mě to štve. Ne že bych byl takový ekolog – snažím se, ale nedělám si iluze, že spousta mých zájmů a preferencí jde přesně v protisměru.
Ale nechtěl jsem mít boty jako spotřební zboží. Tak jsem poohlédl po kožených minimalistických botách s kompromisy. A tehdy se na trhu u nás objevily barefoot boty. Po vykoušení jsem měl jasno.
Barefoot boty jako mezičlánek.
A začal milník, který vedl oklikou až k dnešnímu modelu Festovní Zero Drop. Moje éra barefoot, kterou jste si (doslova) asi leckdo prošli také, nebo jste jí i zůstali věrní.
Barefoot boty mi ukázaly, že i kožené boty mohou být opravdu lehké, flexibilní, relativně voděodolné (dobře, ne na celodenní túru v mokru, ale pár hodin v náročnějším prostředí zvládly po ošetření krémy s impregnací až překvapivě dobře).
Zároveň byly zase až moc lehké – nemožnost vyměnit podrážku. To odněkud znám. Byť jejich odolnost byla podstatně vyšší díky použité kůži a kvalitním švům. Bohužel i tady některé zavedené značky (kdo ví, ten ví) šly cestou levné výroby a z často legendárních modelů jsou dnes „kup, chvíli nos a vyhoď“ boty, často reklamované po týdnu chození (vím to od kolegyně, která pracovala leta v obchodě s barefoot obuví).
Překážkou byla i na mě osobně příliš tenká podrážka. Plně respektuji ty, kdo i po exponovaném terénu (ostré skály, celodenní kořeny, atd.) chodí v barefoot obuvi (nebo dokonce bosi!) bez problémů, ale já mezi ně nepatřím, a to jsem uvykal chodidla a celé tělo postupně, poctivě, a nahrazoval tenkou podrážku dvěma vložkami do bot naráz (víc se nevešlo).
Tato svébytná kategorie bot mi ale dala poznat, že přece musí existovat (z mojeho pohledu) vylepšené řešení, …
… něco, co víceméně ponechá klady:
- Použitá kůže, která může být ještě o dva řády lepší – na ohebnost její kvalita nemá při správném zpracování výrobcem vliv.
- Švy – a to moje barefoot boty měly často jediný no-name šev (a jindy jen lepení), který i tak vydržel docela solidní zátěž, zvlášť přihlédnu-li, jak byl „na ráně“, oproti pohorkám s norským/Goodyear/Flexi šitím, kdy podrážka krásně kryje švy proti poškození.
- Ohebnost – boty bez výztuh, opatků, tužínek, a mezivrstvy plastu či oceli v podrážce, jako mívají některé pohory.
A zároveň eliminuje jejich zápory:
- Bude vyměnitelná podrážka, ideálně tenká, ale zase takové síly a především složení pryže, která se nesešlape za půl roku intezivního nošení.
- Podešev bude přišita norským, či dalším kvalitním šitím, takže lze podrážku mnohokrát vyměnit a mít tak boty na celý život, nebo jeho velkou část.
- Celá bota bude mít minimum šití a bude snadno opravitelná bez dopadu na kvalitu.
- Voděodolnost bude jako u jiných celokožených pohorek z kvalitní kůže – tedy takřka naprostá po důkladném ošetření krémy s impregnací.
- Kůže bude o dvě tři třídy výš, full grain, činěná tak, aby byla zcela ohebná, ale zároveň v podstatě nezničitelná.
Zní to jednoduše, že?
No, a tam právě skoro končil (a na dlouhá leta opravdu končil) celý příběh.
Nikdo takové boty nevyráběl, nebo ne v takové kvalitě (70%+ recenzí typu „krásná bota, skvělý nápad, ale urvala se podrážka po čtvrt roce a řekli mi, že si musím u nich koupit nové a dají mi na to slevu“).
Přiblížily se tomu barefoot boty šité na míru, respektive na Tomáše, který má se mnou (Mirkem) až podivně podobná chodidla (hezky řečeno, ale na rovinu: „kachní nohy“), a to jak do délky, tak šířky.
Tomáš boty, jak je jeho zvykem, otestoval, zakatalogizoval, a nabídl mi je. Když jsem slyšel jejich původní cenu (tak dobře, 15 tisíc Kč), poklesl jsem na duchu, a viděl, že tohle nikdy nedostaneme ve velkém mezi lidi.
Navíc i tyto boty měly své zápory – trochu zbytečně nízké (tady nejde jen o náročný terén či vysokou vodu/sníh, ale také to má přímo vliv na uchycení chodidla v botě), a stále velmi tenká, rychle sešlapaná podrážka… ale šla vyměnit, takže je skoro vyhráno. Nicméně podrážka byla velmi klouzavá, až nepoužitelná v určitém počasí (na výlety, kde o nic nejde, proč ne – ale jet s nimi do divočiny s těžkým batohem, kde pád do suťoviska může znamenat v lepším případě konec celého výletu?).
Pamatuji si, jak jsem do nich pravidelně dával 2-3 silnější vložky do bot najednou, čímž se z nich stal takový hybridní unikát, který se vlastně moc dobře nosil. Dokonce jsem v nich běhal (to jsem zase třeba nechal jen jednu vložku do bot) a jezdil na kole. Byly skoro perfektní.
Ale ta cena… a výrobce byl velmi neochotný je vyrábět, což zní zvláštně, protože dodnes jsou opravdu unikátní, a dodnes drží (a pak že barefoot boty nemohou být na celý život). Ale tak to s mistry oboru často bývá.
Ukázaly mi však, že i tenké, ohebné boty mohou:
- Být takřka vodotěsné (to opravdu byly a jsou),
- mít kvalitní kůži, která není jako plech (full grain 4mm (!), hebká a až neuvěřitelně tvárná, ohebná, aniž by se lámala či „sežvýkala“),
- mít vyměnitelnou podrážku a kvalitní šití,
- …
Od barefoot k zero drop.
Začal jsem Tomáše přesvědčovat, abychom podobné boty dostali na trh.
„Bude to zábava,“ lhal jsem.
„Nemusí to být barefoot,“ sliboval jsem.
Obcházeli jsme tedy výrobce, od manufaktur a zavedených továren, po mistry ševce, z nichž někteří jsou světu takřka neznámí.
Moment, říkáte si. Festovní věci – vás mám zařazené spíš jako blázny, kteří na nohách s úsměvem tahají kilo a půl (a to je váha na jednu botu!), a přesvědčují všechny o tom, že boty mají vydržet desatero hor, desatero vod, i desatero výměn podrážek.
Jak jde tohle dohromady s nulovým podpatkem, neřkuli barefoot a už snad vůbec neřkuli s minimalistickou obuví?
Nezradili jsme svoje kořeny a nenaskočili na vlak moderního marketingu?
Kdeže. A právě proto nám trvalo tak dlouho s něčím takovým, jako zero drop boty na celý život, přijít.
Všichni nás přesvědčovali, že nemá smysl chtít v našem kalibru (věděli, co jsme zač) boty, které jsou subtilní, tenké, bez podpatku, … a tak dál. A to je právě ono!
Zero drop není totiž zákonitě bota chatrná a neduživá. Je to zkrátka jen bota s nulovým podpatkem. Jediné, co jí chybí, je rozdíl výšky, který dělá podpatek, ale jinak jí nemusí chybět nic. Může být robustní, těžká, tenká, lehká, a cokoliv mezi tím!
Příkladem budiž i náš vlastní prototyp takových bot, které mi Tomáš ušil na testování.
Jsou to vpravdě takové malé tanky na nohy, vysoké vypasené pohory z cca 5mm silné kůže (ne že by tloušťka nutně určovala kvalitu, ale 5mm nemá ani Gallo Juchten, za nás osobně nejlepší dostupná kůže), s několika vrstvami plnotučné podrážky, jaká se už téměř nevyrábí, a tužínkou ve špičce i podpatku, která „umí“ trik, kdy si vám na požádání stoupne někdo na nohu, a vám se nic nestane, protože bota ve špičce prostě drží tvar.
Tyhle pohorky byly ve všech smyslech naddimenzované… ale překvapilo mě, že zákonitosti nulového podpatku platily i na ně. Neuvěřitelné.
Zákony nulového podpatku píše chůzí sám jejich nositel.
A co že to je za zákony?
- Na dlouhých túrách, hlavně při sestupech (a hlavně s těžkým batohem) mě nebolely holeně, které jsem měl leta rozbité z běhání (a potom i z těžkých tvrdých pohor v kombinaci s těžkým batohem a sestupy tvrdým skalnatým terénem).
- V terénu jsem vnímal více splynutí s tím, po čem jdu. Ne v nějakém ezoterickém smyslu (byť ani k tomu nemám vždycky daleko), spíše velmi konkrétně. Ne že bych přes tu šílenou podrážku cítil tvary šišek na lesním podloží, ale měl jsem, nepochopitelně, větší cit v nohou a při pohybu.
- Kdo má problém se zády či koleny, často i jim nulový podpatek uleví.
Tady je na místě se vyhnout bombastickým tvrzením. Tohle je anekdotická zkušenost, byť mnoha uživatelů, tak stále nepodložená výzkumem. Je pravda, že článků na toto téma (hlavně ve spojitosti s barefoot botami) je docela dost, včetně vědeckých ocitovaných studií.
Přesto tohle prostředí tenkých podrážek a podpatků zakrývá občas docela slušná mediální masáž, tak je těžké odlišit, co je co, a znáte to – i vědecké studie jdou někdy „zasponzorovat“. Tím nikoho neosočujeme, ale chci říct, že opravdu čistě „nulových“ článků je poskrovnu, v překladu vlastně vůbec. Barefoot, ano, a barefoot bývá z podstaty zároveň zero drop/nulový podpatek.
Ale není asi fér hodit je do jednoho pytle (botníku?) a tvrdit, že jestliže vědci testovali běžecké barefoot boty (v ideálním případě) několika značek, a zjistili, že ulevují kolenům, zádům, holením a zlepšují držení těla, tak tím pádem i „naše“ Zero Drop boty tohle umí.
Můžeme je však použít jako vodítko, tkaničku, za kterou zatáhneme, a uvidíme, kam vede, no ne?
Festovní Zero Drop.
Nakonec ležela odpověď blíž, než jsme čekali. Obešli jsme (skoro bez přehánění) celý svět, abychom se ohlédli na rakouské Alpy a došlo nám to.
Steinkogler, náš dvorní dodavatel většiny bot, s 300 lety tradice, bezproblémovým přístupem, spolehlivostí a puncem kvality bez kompromisů. Ať to nezní tak korporátně – kdykoliv tam jsme na návštěvě, vyjdou nám vstříc, a jsou lidští, což není tak úplně dané pro firmy jejich dosahu.
A proč nás to nenapadlo hned? Napadlo, ale nezeptali jsme se správným způsobem. Chtěli jsme vymyslet něco úplně nového, s vágní představou. To by znamenalo nová kopyta, tvary bot, třeba i přepracování stávajících postupů.
Místo toho jsme vzali model, který už jsme dobře znali a rádi nosili – Brunnkogel – a upravili jeho šablonu tak, aby se z něj mohla stát bota s nulovým podpatkem. A ne, nejde jen o již vyrobenou botu, na kterou se nalepí jiná podešev. Síla je, jako vždy, v detailu.
Také se sešly okolnosti, které do té doby existovaly jen v představách – Vibram začal dodávat novou podrážku, která se hodila právě na tyto boty. A ve Steinkogler nám ukázali nový postup činění kůží, která dodává našim Zero Drop ohebnost, mrštnost, a přesto jim ponechává dnes již pověstnou odolnost proti opotřebení i počasí.
Co z nich tedy dělá víc, než jen obyčejné pohory s nalepenou tenčí podrážkou bez podpatku?
Celá jejich konstrukce a filozofie je pro ně jako stvořena… ale pojďme konkrétně.
Kůže činěná unikátním způsobem:
Kůže našich Zero Drop je Gallo Juchten, jako většina našich bot. Za nás je to to nejlepší, co lze na trhu sehnat. Jistě, jsou kůže, které jsou opředené legendami (jako třeba ruská kůže), ale bohužel existují jen v knížkách a nebo jako surový materiál, ne hotová bota… a nebo za ceny, které (několika)násobí ceny našich nejdražší bot v nabídce.
Gallo Juchten je prostě stálice, etalon kvality, kterému naprosto věříme. U těchto bot je však činěna jiným způsobem, ve 4m vysokých bubnech se změkčujícím činidlem, kde kůže padá z velké výšky při otáčení bubnů, a tím se dostává činidlo hluboko do její struktury. Trochu jako když se natřásají peřiny, nebo – méně poetické, ale pravdivější – naklepávají řízky.
Kůže si tak zachovává voděodolnost a mechanickou bezmála nesmrtelnost, ale dostává pružnou hebkost, takže boty se ochotně ohýbají, ale stále drží strukturu a tvar, i nohy svého nositele, v bezpečí.
Přizpůsobivost noze:
Jistě, opáčíte, vždyť pořád zdůrazňujeme, že takřka všechny celokožené pohorky (pokud nejsou kategorie tvrdosti C a D, a i tam jsou výjimky) se přizpůsobí chodidlům. Rád vyprávím (pravdivý příběh), jak jsem si koupil bazarové slovutné Limmer Lightweight, skoro o dvě čísla větší, protože nebyla jiná velikost.
Zpočátku jsem v nich musel nosit „dvě a půl“ ponožky (dvě silnější a jednu tenkou), aby neplavaly na noze. Časem se, a sám to nechápu, stáhly na moje chodidla, takže je mohu nosit i s normální jednou středně hrubou ponožkou… a co je ještě větší černá magie – stejně tak jim mohu dát zase původní dvě až tři ponožky, a nic netlačí. Je to divné, nemělo by to fungovat, ale funguje.
Zero Drop jdou v tomhle ještě o kus dál.
Když jsem je dostal na testování, Tomáš mi pořídil přesně moji velikost. Lamentoval jsem tajně doma:
„Panebože, vždyť vždycky kupuju minimálně o číslo větší, kvůli ponožkám, sestupu z hor po celodenní námaze,“ (a tak dále). Bál jsem se, že je budu muset vrátit. Hned první dny mě tlačily, a to i s nejtenčí možnou ponožkou. „Tak jo, budou to boty jen na léto, a snad ještě trochu povolí“.
Nevím, kdy se to stalo, ale najednou netlačily vůbec. A abych to celé zkrátil – dnes v nich nosím i naši druhou nejhrubší ponožku zcela bez problému. A v létě? Klidně jen jedna tenoučká ponožka, ať chodidla větrají. Boty se stáhnou, a drží.
Vysoký střih drží pevně, ale hebce nohu v botě:
V tomhle jim pomáhá také vysoký střih a šněrování až nahoru ke špičce jazyka. Botu tak lze „stáhnout“ na nohu, nebo ji povolit pro hrubší ponožky a volný krevní oběh třeba v zimě, kdy jsou na tohle nohy obzvlášť náchylné.
Vysoký střih také odstraňuje nejčastější neduhy barefoot bot – často mají nízké střihy, nebo nedrží na noze i v případě vyšších střihů, a plavou kvůli širokému kopytu.
Nepochopte mě špatně – miluji široký střih bot, kopyta severského (někdy říkám trochu úlisně slovanského) střihu, kdy můžu v klidu povolit prsty na chodidlech. Ale třeba u mých barefoot bot na zakázku (zmíněných výše v článku) jsem někdy musel kreativně „dotahovat“ boty třeba přidáním vložky, ponožky, nebo hodně agresivním utažením tkaniček (až jsem se bál, že vytrhnu očka), protože mají středně vysoký/nižší střih.
Zero Drop mají kopyto spíše střední šířky, ale i moje kachní nohy v nich mají dostatek místa a zároveň neplavou díky vysokému šněrování a komínu. Samotná kůže bot, včetně špičky, povolila a roztáhla se, takže mně perfektně sedí.
Pocitově jsou podobné, jako pohorky, na které jsme zvyklí:
Tohle zní asi jako nevýhoda, že? Proč dělat zero drop boty, které jsou stejné jako klasické pohorky? Ony ale stejné nejsou, ale když je nazujete, čeká vás známý pocit. Až po menší túře (nebo ideálně vícedenní) cítíte, že je něco jinak.
Pokud jste měli problémy s holeněmi, je možné, že zmizí. Stejně tak bolavá záda, kolena, a další ergonomické neduhy. Snažím se vyhnout diskuzi, zda je podpatek správně, či špatně – sám nosím boty obou typů (a i další extrémy), takže jsem relativně nezaujatý. Ale když nosím pravidelně nulový podpatek, vždy cítím úlevu. Kdybych je nosil pořád? Asi se nic nestane, nevím. V jarní a letní sezoně často nosím až na výjimky výlučně Zero Drop a nepozoruji žádnou únavu „materiálu“ (těla).
Tomu „známému“ pocitu napomáhá i síla podrážky – je dostatečně tenká, že cítím půdu pod nohama víc, než v jiných botách (s výjimkou barefoot), co mám (a že jich v botníku kvůli naší práce je), zvlášť vyložím-li je nejtenčí vložkou do bot, co mám. Nikdy mě ale podrážka netrestá za to, že stoupnu na kořen, či ostrý kámen – má stále dostatečnou tloušťku.
V terénu jsou naprosto jisté, až na nejtěžší terén. Jistě, jsou lidé, kteří dělají vysokohorské přechody v teniskách, proč ne – ale kdo se držíte alespoň trochu kategorií, víte, že na ledovce s mačkami a drandění suťovisky, nebo hluboké močály plné popadaných klád, zvolíte třeba jiné boty. Ledoborci sáhnou po C/D pohorách, které dají mačkám strukturální integritu, to samé suťoviska, a do močálů vezmete klidně ještě vyšší boty, možná i trochu tvrdší, podle preference (nebo holínky).
Obecně však jsou doma takřka všude, pokud znáte jejich limity. Nemusíte se v nich bát zvrtnutého kotníku, nebo že by se v těžkém terénu kroutily jako papír nad ohněm. A podrážka drží, příkladně drží, i na kluzkých kořenech, drolivých skalách, a sněhu.
Fungují jako celek:
Z odstavců výše je čitelné, že byť jsou to boty plné zdánlivých protikladů:
- Podrážka s nulovým podpatkem, ale s jasným profilem a tloušťkou, která už nespadá do barefoot kategorie,
- vysoký komín, ale měkký střih a pocit,
- noha drží pevně, ale může se hýbat,
- voděodolné, přesto prodyšné a lehké,
- lehké na rychlé přechody, ale robustní na dlouhá leta služby.
A co když se přiznám, že v nich někdy i běhám? Když třeba jedu na dva týdny pryč, s tím že budu mít základnu na přespání, a vím že si budu chtít jít kromě túr i zaběhat, neberu už boty navíc – jedu v Zero Drop. Jistě, není to ideální, ale funguje to lépe, než si dovolím přiznat. Kdo nezkusil, neuvěří.
Nejde ale o běh, ale že tyhle boty jsou doma všude, kde jsem doma já, a s trochou soudnosti je vezmu všude, kde se chci podívat.
Nečeká vás ani nějaké tvrdé rozcházení – spousta žen si je u nás kupuje v pánské verzi, a často se nechají zákazníci slyšet: „Vzal jsem je rovnou na týdenní přechod, bez rozcházení, a v pohodě“.
Jsou tedy to nejlepší řešení pro každého?
Pokud jste dočetli až sem, asi to vypadá, že bezostyšně vychvaluji náš produkt (schválně to píši takhle).
Je to proto, že jsem nadšený, že se nám splnil sen. Něco, co už jsem ani nedoufal, nebo věděl, že to půjde realizovat jen s velkými kompromisy. Opravdu to funguje jako celek až prapodivně dobře.
Ale nebylo by fér říct, že sednou každému, nebo s nimi zmizí všechny vaše problémy s koleny, zády a tak dál.
Dobré boty jsou pořád jen nástroje, a nástroje nejsou univerzální. Někomu vyhovuje podpatek, nebo jde ještě dál a potřebuje přímo tenoučké barefoot boty. A ještě další jde úplně mimo diskurz celokožených pohorek, a nosí tenisky, které vymění co rok dva za nové. I to je krásné.
Naše Festovní Zero Drop jsou vhodné pro ty, kdo při čtení pocítili záblesk něčeho známého. Víme od našich kamarádů, že jsme nebyli sami, kdo hledal podobné boty – spolehlivé, ale ne zbytečně robustní, ohebné, ale ne subtilní jako vařená nudle. Voděodolné, ale ne za cenu pancéřové konstrukce a plechové kůže.
Jsou pro ty, kdo jdou trochu mimo proud, ale zároveň nehledají nutně extrémy. Jakkoliv nudně to zní, jsou to pořád jen boty, a znovu to řeknu – nástroj. Není to řešení na všechny problémy, a hory nebudou díky nim krásnější (byť to marketingoví guruové rádi a často tvrdí).
Jsou pro ty, kdo byli dosud přesvědčení, že celokožené pohorky musí být vykoupeny krví (na patách a kloubech prstů) při rozcházení, a že to vždycky budou boty „na zimu a dál“ (kam dál?). Kdo myslí, že kožené pohorky staré školy jsou něco jako lyžáky.
Naopak, pokud hledáte moderní odpruženou botu s měkkým došlapem, která vás izoluje od terénu (to neříkám posměšně, je to validní použití a potřeba), tyhle boty nebudou pro vás. Možná, když koupíte o číslo větší a dáte jim dvoje silné vložky, ale proč se trápit? Existují na to lepší boty, třeba i naše Festovní Standardy. Ty mají podrážku včetně všech vrstev, i došlapové měkčené.
Také Zero Drop neberte pro použití s mačkami. Jistě, tak nějak to zvládnou, ale v tomhle hrají tvrdší boty s rigidní podrážkou zkrátka prim. Pokud jde o více než rekreační použití, budou rozhodně bezpečnější.
V neposlední řadě, pokud vás láká opravdu minimalistický pocit v chodidlech, a chcete cítit každý kamínek a číst každý krok (krásný pocit, sám si ho rád připomínám), pořiďte si rovnou barefoot boty a nedoufejte, že tyto do nich tak nějak dorostou. Jistě, když vyndáte vložku do boty, hodně se jim přiblíží, ale opravdové barefoot tam už čekají, až je nazujete.
Takže když to shrnu – Festovní Zero Drop jsou pro ty z vás, kdo jste vždycky chtěli celokožené pohorky, které jdou s vámi, a nemusíte s nimi bojovat, které mají výhody celokožených pohorek, ale nechávají za dveřmi jejich obvyklou robustnost, těžkopádnost. Jsou to boty, které jdou napříč kategoriemi, a fungují na více místech, než mohou kdy prozradit tabulky a srovnávače.
Dojdete s nimi daleko, a lehce.
Závěr – odpověď se držela celou dobu blízko a při zemi.
Často při hledání ideálu stavíme vzdušné zámky. Z nich se dobře dívá na krajinu dole, … ale chybí kontakt s realitou.
S botami s nulovým podpatkem to bylo stejné.
Byly blíž, než jsme mysleli. Stačilo jít níž k zemi, zeptat se více napřímo.
Pár milimetrů rozdílu, pár let hledání, a jsme u cíle… Nebo u začátku další cesty?
Ta cesta nikdy neskončí – a to je dobře.
Ne, s novými botami není chození lepší, slibnější, barvy zářivější. Ale je jiné, nové, zase jinak čtou chodidla krajinu pod nimi, zatímco oči čtou stromy, skály a řeky před nimi.
Nulový podpatek může znamenat robustní pohory, tenoučké botičky na měkkou louku, a cokoliv mezi tím. Naše Festovní Zero Drop jsou tak trochu všechny z nich.
Pokud jim dáte šanci, dost možná změní víc, než čekáte. Ať už v nulovém podpatku najdete úlevu, nebo jen zpestření výbavy, jedno je jisté – každý krok, který vás spojí s místy, kam rádi chodíte, stojí za to.
Krok na taková místa míří vždy na jistotu.
