Švédské Laponsko – Kamil Pulicar

Pokračování

Původní plán naší cesty do Švédska byl trek s názvem Kungsleden. Neměli jsme v plánu jít celý trek, ale pouze z Abiska do Nikkaulokty což je zhruba 110 km.
Brzy ráno vyrážíme z Abiska, sníh na cestě je dosti vyšlapaný/uježděný a dalo by se jít i bez sněžnic. V sněžnicích už jsem toho nachodil hodně a nikdy jsme neměl problém. Snad abych si tento výlet dobře uchoval v mysli, tak mě už od čtvrtého kilometru pálí plosky nohou. Potkáváme sněžné skútry, které vozí turisty do Abiskojaure. Abiskojaure je luxusnější útulna, který má svého správce. Není zde elektřina, tekoucí voda a uvnitř se topí dřevem v litinových kamnech Jotul.
Jediné stromy které v okolí rostou jsou břízy. Břízy jsou zde velmi odlišné od těch které známe z našeho teplého domova. Bříza je zde velmi tvrdá a vlákna jsou většinou do vrtule. Byť by se to mohlo zdát neuvěřitelné, dřevem této břízy se těžko topí. Tudíž jsme Švédským turistům museli ukázat jak připravit dřevo a jak následně roztopit kamna. 🙂 Čím déle jdeme, tím méně bříz potkáváme a také jsou nižší.

Pochod je dlouhý a batohy těžké. Krajina je jednotvárně krásná. Příval nové energie mi zajistí první Sámské obydlí, které po cestě potkáváme. Víc než místo k bydlení pro člověka mi domek připomíná krtinec. Moc rád bych viděl losa, bohužel se mi to při této dovolené nezadařilo. Ale při odbočení z turistické trasy jsme vídali hromady losích bobů.
Zimní cestování má spoustu výhod. Jednou z nich je možnost přejít jezera, aniž bych se namočil. Před Abiskojaure přecházíme první jezero o délce zhruba čtyř kilometrů. Dlouhá to pláň na které fouká. Za tu dřinu nám paní správcová z Abiskojaure nabízí teplý nápoj. Chvíli posedíme. Zbytek výpravy zjišťuje informace o sněhových podmínkách. Já toho anglicky moc nenamluvím, takže se kochám krajinou.

První noc na treku chceme spát venku. Cena útulen se pohybuje po přepočtu okolo 1300 Kč, v této ceně je možnost využít saunu. Dále mě trápí otlaky na nohou a poslední tři kilometry jsem už z této nepříjemnosti unavený. Musíme dojít za hranice národního parku Abisko, ve kterém se nesmí kempovat. Mimo národní parky se smí kempovat kdekoliv v dostatečné vzdálenosti od obydlí. Mezi Abiskem a Nikkauloktou se dají využít k přespání útulny jako je Abiskojaure. Je v nich malý obchůdek, suchý záchod a zdroj vody. S vodou si v Laponsku nemusíte dělat starosti. Stačí Vám hrneček a kdekoliv si nabrat vodu, která je všude dostupná.
Příprava tábora na první noc venku byla komická. Bořili jsme se i ve sněžnicích až po pás. Přemrzlý sníh nešel ušlapat, více než sníh připomínal jemný písek a k tomu všemu byla zima. Ukotvit tarp v takovém sněhu není lehké, ale Lukášovi se to vždy povedlo perfektně. Trávit několik týdnů ve skupině čtyř lidí není snadné. Každý má své potřeby, někdo rychleji chodí a častěji odpočívá, jiný zase déle spí. Dopředu jsme se nedomlouvali kdo se bude starat o vaření a kdo bude stavět tábor. Vždy to vyplynulo z aktuálního rozpoložení členů výpravy a fungovalo to velmi dobře.
První noc byla mrazivá natolik, že jsme si raději přivstali, abychom rychle uvařili a mohli vyrazit na pochod. V noci nás neustále budil Bělokur rousný, který se nám doslova vysmíval. Tohoto ptáčka jsme následující dny často viděli pochodovat po sněhu.

Na prvním tábořišti vznikla také přezdívka pro naši dehydrovanou stravu od firmy – Mountain house, které jsme od té doby neřekli jinak než šlichta. To jídlo je tak hrozné, že o něm nemám chuť ani psát. Dělalo se mi z dehydrované stravy tak špatně, že z devíti večeří jsem tři dovezl domů. Pokud náhodou toto jídlo budete mít, doporučuji před konzumací vysypat obsah a raději sníst obal než obsah.
Další dny mě trápily otlaky, díky kterým jsem si nemohl obout sněžnice. Bez sněžnic se mi chodilo dobře. Díky této nepříjemnosti jsme následující dny vyráželi na okružní výlety, abychom se večer vrátili do stejného místa, kde jsme si nechali část vybavení. S lehkými batohy se výletovalo snadno a viděli jsme místa kam bychom se dle původního plánu nepodívali.
Značení turistických tras ve Švédsku připomíná značení železničního přejezdu v Česku. Vlaky zde sice nejezdí, ale je třeba dávat pozor na sněžné skútry. První soby jsme viděli až u nejvyšší hory Švédska, kterou je Kebnekaise. Tolik jsem se těšil, že uvidím soby a konečně se tu pásli přímo přede mnou. Druhý den jsme při snídani viděli další skupinku sobů a já se musel jít podívat blíže. Pomalu jsem se přibližoval až na pár metrů a obdivoval tato nádherná zvířata. Jsou o mnoho větší než srny a svojí mohutností se blíží jelenu evropskému. Jejich velká kopyta se ve sněhu téměř nebořila. Trvalo spoustu dnů než jsme viděli prvního soba, ale od té chvíle jsme potkávali soby téměř všude. Na vrchol Kebnekaise jsme se nevydali. Bylo nepříznivé počasí, mizerná předpověď počasí a my jsme s sebou neměli dostatek jídla a vybavení na bivak. Místo toho jsme strávili noc v Kebnekaise fjällstation, kde jsme si objednali ubytování pro sociálně nejslabší. K tomu jsme ještě dostali slevu na ubytování. Proč slečně na recepci počítač při zadání české republiky vyskočila sleva jsme se nedozvěděli. Za 1800 Kč/osoba jsme dostali pokoj pro 10 lidí, teplou sprchu, saunu a možnost využít kuchyň. Saunu už jsem vyzkoušel v Abiskojaure. Byla to moje první návštěva sauny v životě a další den jsem se necítil vůbec dobře. Absolutně jsme nepochopil proč někoho baví chodit do sauny?
Poté, co jsme si do sytosti užili Skandinávie, jsme se začali přesouvat jižněji.

První zastávka byla ve městě Rovaniemi, kde je Laponské muzeum. Muzeum udělá radost snad všem lidem. Lidé, kteří se zajímají o woodcraft, budou z návštěvy muzea nadšeni. V muzeu naleznete detailní popisy Sámského vybavení a střihu oblečení. Poznáte, jak se starat o soby a jak si Sámové užívali nádherně mrazovou přírodu. Fandové severských nožů si v muzeu také přijdou na své.
Následující dva dny jsme strávili ve Stockholmu, kde jsme navštívili Aquaria Water Museum. O muzeích není moc co napsat. Je třeba je navštívit a pomalu vstřebávat přetlak neuvěřitelných tvorů, výtvorů, barev a tvarů. Auto jsme zaparkovali na okraji Stockholmu a pro přepravu ve městě jsme využili místní hromadnou dopravu. Za rozumný peníz se dá pořídit karta se kterou můžete libovolně cestovat hromadnou dopravou po Stockholmu.
Vzhledem k tomu, že práce s motorovou pilou je pro mě spíše zábava než práce, tak jsme nemohli vynechat město Husqvarna. Ve městě se nachází muzeum stejnojmenné firmy, která začala s výrobou zbraní a přes šicí stroje se dostala až k zahradní technice. V muzeu bylo promítáno krátké video s dřevorubcem Hapem Johnsonem. Toto video si budu dlouho pamatovat a jako nekafař, bych si Hapem kafel dal.

Na prvním tábořišti vznikla také přezdívka pro naši dehydrovanou stravu od firmy – Mountain house, které jsme od té doby neřekli jinak než šlichta. To jídlo je tak hrozné, že o něm nemám chuť ani psát. Dělalo se mi z dehydrované stravy tak špatně, že z devíti večeří jsem tři dovezl domů. Pokud náhodou toto jídlo budete mít, doporučuji před konzumací vysypat obsah a raději sníst obal než obsah.
Další dny mě trápily otlaky, díky kterým jsem si nemohl obout sněžnice. Bez sněžnic se mi chodilo dobře. Díky této nepříjemnosti jsme následující dny vyráželi na okružní výlety, abychom se večer vrátili do stejného místa, kde jsme si nechali část vybavení. S lehkými batohy se výletovalo snadno a viděli jsme místa kam bychom se dle původního plánu nepodívali.
Značení turistických tras ve Švédsku připomíná značení železničního přejezdu v Česku. Vlaky zde sice nejezdí, ale je třeba dávat pozor na sněžné skútry. První soby jsme viděli až u nejvyšší hory Švédska, kterou je Kebnekaise. Tolik jsem se těšil, že uvidím soby a konečně se tu pásli přímo přede mnou. Druhý den jsme při snídani viděli další skupinku sobů a já se musel jít podívat blíže. Pomalu jsem se přibližoval až na pár metrů a obdivoval tato nádherná zvířata. Jsou o mnoho větší než srny a svojí mohutností se blíží jelenu evropskému. Jejich velká kopyta se ve sněhu téměř nebořila. Trvalo spoustu dnů než jsme viděli prvního soba, ale od té chvíle jsme potkávali soby téměř všude. Na vrchol Kebnekaise jsme se nevydali. Bylo nepříznivé počasí, mizerná předpověď počasí a my jsme s sebou neměli dostatek jídla a vybavení na bivak. Místo toho jsme strávili noc v Kebnekaise fjällstation, kde jsme si objednali ubytování pro sociálně nejslabší. K tomu jsme ještě dostali slevu na ubytování. Proč slečně na recepci počítač při zadání české republiky vyskočila sleva jsme se nedozvěděli. Za 1800 Kč/osoba jsme dostali pokoj pro 10 lidí, teplou sprchu, saunu a možnost využít kuchyň. Saunu už jsem vyzkoušel v Abiskojaure. Byla to moje první návštěva sauny v životě a další den jsem se necítil vůbec dobře. Absolutně jsme nepochopil proč někoho baví chodit do sauny?
Poté, co jsme si do sytosti užili Skandinávie, jsme se začali přesouvat jižněji.

Abych daleko neodbíhal od dřeva, v Nikkauloktě jsem na jedné z bříz nalezl houbu s názvem Čaga. Pokud tuto houbu neznáte, doporučuji strávit pár minut vyhledáváním na internetu.
Předposlední den ve Švédsku bylo město Granna kde se vyrábí světoznámé cukrové špalky. Z Granny se vyplatí udělat pěší výlet na zříceninu Brahehus.
Na závěr našeho putování jsme si nechali Mosse national park, opravdu to není mosse – los. Do parku jsme dorazili brzy ráno. Zde na jihu už nebyl žádný sníh, ale samé bažiny a nádherná příroda. Flora v národním parku Mosse se mění neuvěřitelně rychle. Jdete borovicovým lesíkem a najednou překročíte pomyslnou hranici a okolo vás jsou pouze břízy. Národní park Mosse byla pro mě největší atrakce Švédska, samotný park by k tomu ale nestačil. Celek našeho polárního výletu není pouze součtem dílů. Jedná se o kombinaci vydařených aktivit a nečekaných událostí, které daly dohromady skvělý zážitek z Laponska.

Snad takových zážitků bude ještě spousta.
Snad nebyl popis naší cesty moc zmatečný. Na závěr musím poděkovat všem členům výpravy, že jsme si i přes změnu plánů dokázali dovolenou užít. Díky si také zaslouží naše Dacia Lodgy, která fungovala a nijak ji netrápilo, že jela v kuse přes 1500 km. V Abisku nezamrzla a pohodlně nás přivezla až domů. Překvapivě jsme za celou cestu nepotřebovali sněžné řetězy. Na severu Švédska jsou na zimu všechna auta vybavena koly s hřeby, přídavnými dálkovými světly a elektrickým předehřevem motoru. Já si zapomněl i škrabku na sklo. 🙂