Proč vařím vlastní krémy na boty a odmítám impregnaci z fluorokarbonu ?

Zdravím přátelé.

Občas se mě lidé ptají, proč vařím vlastní krémy na boty. Vždyť v obchodech je spousta skvělých krému na boty. Proč s tím ztrácím čas.
Věřte mi, pokud bych nemusel, tak bych nevařil. Radši bych se toulal.

Před lety jsem používal jen kupované krémy na boty. Jako třeba Aquila Lucido grasso, Lundhags krém, Nikwax, Meindl krémy, Limmer krém – který byl ze všech nejlepší (český prodej).

Časem jsem se začal do hloubky zajímat, proč fungují, čím kůži pomáhají, jak je možné, že odpuzují vodu, na jakých principech fungují, z čeho se skládají a proč, jaký mají vliv na zdraví, životní prostředí…
U zdrojů složek jsem tak do hloubky nešel. Moc dobře vím, že kvůli hovězímu loji, paznehtovému oleji, rybímu tuku musel někdo zemřít. Lanolin je z ovčí vlny a žádná ovce nezemřela (kvůli lanolinu), jojobový olej je ze semínek jojoby, bylinky musely být vytrhnuty ze své louky. Jakým způsobem zvířata zemřela nevím, jak dlouho a krásně/nekrásně žila také nevím. Jen vím, že ani jedno zvíře nezemřelo prioritně kvůli surovině na krém, ale zemřelo jako potrava pro lidi, nebo do konzerv pro psy, kočky, jako potrava pro krávy v kostní moučce. Suroviny v krému na boty jsou vlastně odpadem z masného průmyslu. Vím, že i skoro všechny umělé látky v krémech jsou vyrobeny z ropy, která je sama o sobě dost problematická. Její těžba, doprava, zpracování velmi bezohledné k životnímu prostředí. Výrobky z ropy nejsou zrovna zdraví prospěšné.
Díky získaným informacím jsem došel k závěru, že kupované krémy (bohužel, výrobci krému často mlží, co obsahují)… sice občas fungují, ale samotné mají často neblahý vliv na zdraví a životní prostředí.
Na zdraví, životním prostředí mi záleží. Proto jsem začal hledat cestu. Jak mít na boty krém, který funguje, nezatěžuje zdraví, životní prostředí a vím, co obsahuje.
Nakonec jsem došel k nutnosti si takový krém vyrobit.

Tak jsem se dostal/byl přinucen vyrábět vlastní krémy na kožené boty.

    • Krém na kožené boty – univerzální krém s obsahem olejů, impregnace. Změkčuje, chrání, impregnuje kůži.
    • 100% impregnace kožených bot – čistá, extrémní impregnace kožených bot.
    • Vergan impregnace – čistá impregnace na vegan boty v VEGAN kvalitě, bez živočišných surovin.
    • 100 % kondicionér – kůži změkčuje, vyživuje, prodlužuje její životnost. Bez impregnace.

Proč nemám impregnaci z fluorocarbonu? Proč používám impregnaci z včelího vosku a borovicové pryskyřice (vosk, pryskyřici rostliny vyrobily na vlastní ochranu, impregnaci) ?

Proto (Zdroj):

Bylo prokázáno, že PFOA a PFOS jsou chemické látky extrémně odolné vůči rozkladu, a to jak v životním prostředí, tak v lidských tkáních. Podle nedávné studie existuje souvislost mezi těmito chemickými látkami a poškozením imunitního systému u dětí (Grandjean et al, 2012). PFOA a PFOS jsou však jen dvě látky ze skupiny fluorových sloučenin zvaných PFC, které pak patří do skupiny fluorokarbonů. Někteří výrobci impregnačních prostředků pro domácí použití tvrdí, že jelikož jejich fluorokarbonové produkty neobsahují PFOA a PFOS, jsou naprosto bezpečné. Je to pravda? Následující otázky a odpovědi vám pomohou dospět k vlastnímu rozhodnutí.

Jaké různé zdravotní problémy jsou ve studiích prováděných na lidech a zvířatech dávány do souvislosti s PFC?

Studie prováděné na lidech

  • Poškození imunitního systému u dětí, v jehož důsledku děti nereagují na očkování proti tetanua záškrtu (Grandjean et al, 2012).
  • Zvýšený výskyt rakoviny související se znečištěním PFC (Bonefeld-Jorgensen et al, 2011).
  • Narušená ženská plodnost související s hladinou PFC v krvi u žen – opožděné otěhotnění (Fei et al, 2009).

Studie prováděné na krysách

  • Zvětšení jater související s PFC.
  • Nízká porodní hmotnost související s PFC.
  • Nižší plodnost související s PFC.

(USEPA, 2009)

Je tvrzení „bez obsahu PFOA a PFOS“ zárukou, že impregnační produkt neobsahuje fluorokarbony?
Ne.
PFOS a PFOA jsou pouhé dvě chemické látky ze skupiny fluorovaných sloučenin (PFC). Všechny fluorokarbonové odpuzovače vody se vyrábějí za použití PFC nebo látek, z nichž se biodegradací mohou stát PFC.

Jaký je rozdíl mezi PFC a PFOS či PFOA?
PFC je název přidělený obsáhlé skupině látek označované jako fluorované sloučeniny. PFOS a PFOA jsou součástí této skupiny. PFOS a PFOA tedy jsou PFC. Rozdíl mezi jednotlivými látkami z této skupiny spočívá především v tom, kolik se ve fluorovaném řetězci nachází atomů uhlíku. PFOS a PFOA jsou oktyly, což znamená, že obsahují 8 atomů uhlíku.

Jaký je rozdíl mezi PFC C6 a PFC C8?
PFOA a PFOS jsou PFC C8. To znamená, že ve své chemické struktuře mají 8 atomů uhlíku. PFC C6 jsou úplně stejné až na to, že ve své chemické struktuře mají 6 atomů uhlíku. PFHxA, C6 ekvivalent PFOA, je materiál odolný vůči rozkladu, ale nemusí u něj docházet k bioakumulaci u lidí v takové míře jako v případě PFOA. Na druhou stranu PFHxS, C6 ekvivalent PFOS, je rovněž odolný vůči rozkladu a dochází u něj k akumulaci stejně nebo možná ještě více než u PFOA či PFOS (US Environmental Protection Agency, 2009; Lasier et al, 2011).

Jsou PFOS a PFOA jedinými látkami ze skupiny PFC, u nichž byly prokázány potenciální karcinogenní účinky?
U řady látek z této skupiny, včetně některých s méně než 8 atomy uhlíku, bylo prokázáno, že způsobují v buňkách změny, které mohou vést k rozvoji nádorů (Trosko a Ruch, 1998; Upham et al, 1998).

Jsou PFOS a PFOA jedinými látkami ze skupiny PFC, které jsou prokazatelně odolné vůči rozkladu v přírodě a které prokazatelně vedou k bioakumulaci v těle člověka či zvířat?
Vůbec ne.
Většina PFC je potenciálně odolná vůči rozkladu v přírodě a mnoho z nich provádí bioakumulaci, a to včetně některých, které obsahují méně než 8členné řetězce uhlíku (Dimitrov et al, 2004; Lasier et al, 2011; USEPA, 2009).

Jak se tzv. fluorokarbon bez obsahu PFOA, který byl testován a shledán bezpečným pro život v rybnících, může degradovat na nebezpečný PFOA?
PFC jsou chemické stavební kameny, z nichž se vyrábějí fluorokarbonové odpuzovače vody. Když se PFC chemickými vazbami zapojí do fluorokarbonového odpuzovače vody, je bezpečně uchováván ve velké molekule, která není toxická. Tyto velké molekuly fluorokarbonového odpuzovače vody obsahují fluorotelomery. Jak fluorotelomer stárne, dochází k jeho biodegradaci v přírodě nebo oxiduje, rozděluje se na části a vypouští menší, toxické PFC kyseliny. Pokud je fluorotelomer na bázi PFC C8, koncovým produktem biodegradace bude PFOA. Takže takzvaný produkt bez obsahu PFOA může postupem času vypouštět PFOA do životního prostředí (Dimitrov et al, 2004; Dinglasan et al, 2004; Ellis et al, 2004).

Jak dlouho trvá, než se fluorokarbonové odpuzovače vody, resp. fluorotelomery degradují na nebezpečné PFC kyseliny (mezi nimi například PFOA)?
V otázce toho, jak dlouho tento proces potrvá, nepanuje shoda. V současné době existuje obecná shoda na tom, že k této přeměně dochází v dostatečně krátké době na to, aby mohla přispět ke znečištění PFC.

Jedna studie ukázala, že pstruzi, kteří byli krmeni fluorotelomerem, tuto látku ve svých játrech následně přeměnili na PFC kyseliny (Butt et al, 2010). K degradaci tak teoreticky může dojít prostřednictvím trávení. To je mimořádně důležité hledisko při posuzování, zda by se fluorokarbonové odpuzovače vody měly používat v domácnosti. Kontaminace potravin by v důsledku trávení mohla vést k přímému vstřebávání PFC kyselin do těla.

Výrobci fluorokarbonů ve svých výzkumech dospěli k závěru, že biodegradace v půdě je mimořádně pomalý proces, který trvá tisíce let. Když však americká EPA výzkum zopakovala, dospěla k mnohem vyšší rychlosti biodegradace a k závěru, že „degradace fluorotelomerových polymerů je významným zdrojem PFOA a dalších fluorovaných sloučenin v přírodě“. Degradace v půdě představuje pouze jeden ze způsobů, jakými se fluorokarbonové odpuzovače vody mohou přeměňovat na toxičtější látky PFC. (Washington et al, 2009)

Je prokázáno, že fluorokarbonové odpuzovače vody na bázi PFC C6 jsou zcela bezpečné?
Ne.
U fluorotelomerů na bázi PFC C6 dochází k degradaci a biodegradaci na PFC kyseliny stejně jako u fluorotelomerů C8. Ačkoliv konečný produkt biodegradace, PFHxA, může být pro lidi i životní prostředí méně nebezpečný než PFOA, jedná se i nadále o potenciální hrozbu. Kromě toho je PFHxA jen jednou ze skupiny chemických látek, které vznikají v důsledku biodegradace fluorotelomerů C6. Kromě PFHxA při biodegradaci vznikají fluorotelomerové kyseliny – větší kusy rozbitých fluoropolymerů. Fluorotelomerové kyseliny jsou pro vodní biotopy prokazatelně stejně toxické jako menší PFC kyseliny (Michelle M. Phillips, 2007).

Jsou PFC jedinými látkami ze skupiny fluorokarbonů, u nichž dochází k bioakumulaci v těle lidí či zvířat?
V rámci studie věnované delfínům a sviňuchám vyplaveným na pláž z čínských vod byly ve vysoké koncentraci nalezeny sloučeniny PFC a další fluorokarbonové chemické látky včetně PFOA a PFOS. Nicméně až 70 procent fluorokarbonového materiálu nalezeného v tělech delfínů pocházelo z neznámých fluorokarbonových chemických látek (Yeung et al, 2009). Z toho vyplývá, že k bioakumulaci může docházet nejen u hlavních kyselin PFOS a PFOA, ale u celé řady fluorokarbonových látek, které mohou pocházet z mnoha různých zdrojů. Mimo jiné se může jednat o produkty biodegradace fluoropolymerů či pesticidů.

Jsou tekuté fluorokarbonové impregnační produkty určené pro použití v domácnosti a označené slovy „bez obsahu PFOA a PFOS“ pro uživatele zcela bezpečné?
Ne.
Vzhledem ke všem výše uvedeným důvodům by se fluorokarbonové odpuzovače vody měly považovat za potenciálně nebezpečné pro domácí použití. Souhrnně lze říct, že níže uvedené faktory přispívají k závěru, že fluorokarbonové impregnační tekutiny nejsou ideální pro použití v domácnosti:

  • Tekutiny přinesené do kuchyně proto, aby byly použity v pračce, se potenciálně mohou dostat do jídla.
  • Fluorokarbonové odpuzovače vody se biodegradací mění na různé PFC kyseliny, včetně fluorotelomerových kyselin.
  • Ukázalo se, že fluorotelomery používané ve fluorokarbonových odpuzovačích vody se u krys a pstruhů mění biodegradací na PFC kyseliny, a tudíž se mohou biodegradovat prostřednictvím lidského zažívání.
  • PFOA a PFOS jsou jen dva příklady ze skupiny toxických PFC kyselin.
  • PFC kyseliny se v lidské tkáni prokazatelně nerozkládají.
  • Byla prokázána souvislost PFC kyselin s poškozením imunitního systému u dětí.
  • Hladina PFC kyseliny nutná k potenciálnímu ohrožení lidského organismu je mimořádně nízká: desítky částic na jednu miliardu. To by hmotností odpovídalo méně než setině tabletky proti bolesti hlavy, rozložené napříč celým tělem (Grandjean et al, 2012).
  • Lidské tělo nedokáže PFC kyseliny efektivně vyloučit (nicméně některé se mohou vylučovat snadněji než jiné). PFC kyseliny se tak v lidském krevním oběhu postupně usazují, i když je jejich zdroj velmi malý.

Bibliografie

Bonefeld-Jorgensen, Eva C., Manhai Long, Rossana Bossi, Pierre Ayotte, Gert Asmund, Tanja Kruger, Mandana Ghisari, Gert Mulvad, Peder Kern, Peter Nzulumiki, and Eric Dewailly. „Perfluorinated compounds are related to breast cancer risk in Greenlandic Inuit: A case control study.“ Environmental Health 10 (2011): 88. (k dispozici na internetu zde)

Butt, Craig M., Derek C.G. Muir, and Scott A. Mabury. „Biotransformation of the 8:2 fluorotelomer acrylate in rainbow trout. 1. In vivo dietary exposure.“ Environmental Toxicology and Chemistry 29 (2010): 2726-735. (k dispozici na internetu zde)

D’eon, Jessica C., and Scott A. Mabury. „Production of Perfluorinated Carboxylic Acids (PFCAs) from the Biotransformation of Polyfluoroalkyl Phosphate Surfactants (PAPS):  Exploring Routes of Human Contamination.“ Environmental Science & Technology 41 (2007): 4799-805. (k dispozici na internetu zde)

Dimitrov, S., V. Kamenska, J.d. Walker, W. Windle, R. Purdy, M. Lewis, and O. Mekenyan. „Predicting the biodegradation products of perfluorinated chemicals using CATABOL.“ SAR and QSAR in Environmental Research 15 (2004): 69-82. (k dispozici na internetu zde)

Dinglasan, Mary Joyce A., Yun Ye, Elizabeth A. Edwards, and Scott A. Mabury. „Fluorotelomer Alcohol Biodegradation Yields Poly- and Perfluorinated Acids.“ Environmental Science & Technology 38 (2004): 2857-864. (k dispozici na internetu zde)

Ellis, David A., Jonathan W. Martin, Amila O. De Silva, Scott A. Mabury, Michael D. Hurley, Mads P. Sulbaek Andersen, and Timothy J. Wallington. „Degradation of Fluorotelomer Alcohols:  A Likely Atmospheric Source of Perfluorinated Carboxylic Acids.“ Environmental Science & Technology 38 (2004): 3316-321. (k dispozici na internetu zde)

Fei, C., J. K. McLaughlin, L. Lipworth, and J. Olsen. „Maternal levels of perfluorinated chemicals and subfecundity.“ Human Reproduction 24 (2009): 1200-205. (k dispozici na internetu zde)

Grandjean, Phillipe, Elizabeth Wrefrord Anderson, Esben Budtz-Jorgensen, Flemming Nielsen, Kare Molbak, Pal Weihe, and Carsten Heilmann. „Serum Vaccine Antibody Concentrations in Children Exposed to Perfluorinated Compounds.“ The Journal of the American Medical Association 307 (2012): 391-97. (k dispozici na internetu zde)

Lasier, Peter J., John W. Washington, Sayed M. Hassan, and Thomas M. Jenkins. „Perfluorinated chemicals in surface waters and sediments from northwest Georgia, USA, and their bioaccumulation in Lumbriculus variegatus.“ Environmental Toxicology and Chemistry 30 (2011): 2194 -201. (k dispozici na internetu zde)

Lindstrom, Andrew B., Mark J. Strynar, and E. Laurence Libelo. „Polyfluorinated Compounds: Past, Present, and Future.“ Environmental Science & Technology 45 (2011): 7954-961. (k dispozici na internetu zde)

Phillips, Michelle M., Mary Joyce A. Dinglasan-Panlilio, Scott A. Mabury, Keith R. Solomon, and Paul K. Sibley. „Fluorotelomer Acids are More Toxic than Perfluorinated Acids.“ Environmental Science & Technology 41 (2007): 7159-163. (k dispozici na internetu zde)

Trosko, James E., and Randall J. Ruch. „Cell-cell communication in carcinogenesis.“ Frontiers in Bioscience 3 (1998): 208-36. (k dispozici na internetu zde)

Upham, Brad L., nestor D. Deocampo, Beth Wurl, and James E. Trosko. „Inhibition of gap junctional intracellular communication by perfluorinated fatty acids is dependent on the chain length of the fluorinated tail.“ International Journal of Cancer 78 (1998): 491-95. (k dispozici na internetu zde)

US Environmental Protection Agency. Long-Chain Perfluorinated Chemicals (PFCs) Action Plan. EPA, 2009. (k dispozici na internetu zde)

Washington, John W., J. Jackson Ellington, Thomas M. Jenkins, John J. Evans, Hoon Yoo, and Sarah C. Hafner. „Degradability of an Acrylate-Linked, Fluorotelomer Polymer in Soil.“ Environmental Science & Technology 43 (2009): 6617-623. (k dispozici na internetu zde)

Yeung, L., Y. Miyake, Y. Wang, S. Taniyasu, N. Yamashita, and P. Lam. „Total fluorine, extractable organic fluorine, perfluorooctane sulfonate and other related fluorochemicals in liver of Indo-Pacific humpback dolphins (Sousa chinensis) and finless porpoises (Neophocaena phocaenoides) from South China.“ Environmental Pollution 157 (2009): 17-23. (k dispozici na internetu zde)

Další Čtení

Park, Donguk and Choi, Yeyong. „Comprehensive Review of Acute Respiratory Failure Following Inhalation Exposure to Waterproofing Agents.“ Journal of Environmental Health Sciences (Korea) 38-6(2012):451-459; (k dispozici na internetu zde)

Festovní věci
0
    0
    Váš Festovní košík
    Váš košík je prázdnýZpět do obchodu