Kdysi před lety si Mirek ve výprodeji koupil starý vlněný svetr. Věděl, že takové svetry používala rakouská armáda a o svetru se proslýchalo, že patří k těm kouskům oblečení, které se dědí.
Vůně armádního skladu v balíku přivála staré časy – svetr byl na omak hrubý a jakoby sražený, v tradiční khaki barvě a se záplatami na loktech a ramenou pro větší odolnost. Nebyl to žádný hebký nadýchaný svetřík, spíš takové svetrové brnění.
Legendy nelhaly. Svetr se v nevlídném počasí osvědčil, neprofouknul a potvrdilo se staré moudro, že vlna hřeje i mokrá. Měli jsme jasno – tento a žádný jiný je pravý Festovní svetr.
Jenže rakouská armáda takové svetry už delší dobu nepoužívá – vyměnili je za fleecové mikiny vyráběné za levno v Číně.
Svetry z bazarů?
Pohrávali jsme si i s myšlenkou prodávat svetry koupené právě (jako ten Mirkův) ve výprodejích, z armádních přebytků, nebo bazarů. Ale kdo kdy tento svetr koupil, má docela slušenou šanci (zvláště v posledních letech), že reálná velikost byla oproti té udávané alespoň o 2-3 čísla menší. To je u hustě tkané vlny problém – nepovolí, nepoddá se, a prostě ji nenavléknete. Nebo skončíte jako Mirek, někde na půli cesty – přes tělo relativně ok (i když střih hodně na tělo), ale rukávy jsou hodinkové, jakmile jen trochu pokrčíte ruce v loktech, nemluvě o zvedání rukou nad hlavu (a nebo prostě jen chození delší dobu), kdy se svetr vyhrne a odkryje část břicha a ledviny.
Bohužel, tyto svetry se často dostanou prodejcům do rukou už sražené nevhodným praním. Skoro každý jste zažil, jaké to je vyprat třeba jen merino ponožky na normální program. V tom lepším případě je znovu roztáhnete, ale většinou jsou na vyhození, nebo předání mladším a menším dobrodruhům.
U pletené vlny to potom platí trojnásob – jedno praní na normální program (a často i pračka, která slibuje vlněný program, nevypere, jak by měla) a je po svetru – stane se z něj obleček pro panenky. Často se nám do rukou dostaly i svetry, které byly ještě tak nějak nositelné velikostí, ale vlna byla vysušená a rozhodně neodpovídala tomu lehce až olejovému dotyku, jaký mají tyto svetry na začátku života (nebo klidně po deseti letech, když se o ně dobře staráte).
Reálně jsme tedy nemohli zaštítit spokojenost zákazníků, kdy většina kousků, které se nám dostaly do rukou, putovaly spolu s reklamačním formulářem zpátky k dodavateli (na obranu všech armyshopů a bazarů – peníze jsme vždy bez řečí dostali zpátky).
Stálo to trápení za to?
Z toho všeho je ale jasná jedna věc – svetr stál opravdu za to, když ho Mirek (a spousta dalších, kteří místo velikosti L obdrželi spíš takové S-ko) i tak nosil a nedal na něj dopustit? Jede se někam do hor, přelom podzimu a zimy, bude sněžit a nebo pršet (nebo obojí)? Pak je tento svetr v batohu jasná věc. A často jde na tělo při první delší pauze, a už na svém nositeli zůstane. V tom má oproti třeba péřovým bundám výhodu.
Péřovky (i jejich umělé varianty) sice vlna jen tak nepředčí poměrem váhy a výhřevnosti (a také sbalitelnosti), ale jsou určené většinou pro daleko menší rozsah teplot. Zastavíte se v mrazu? Péřovku na sebe. Jdete po svačině zase dál? Péřovku sundáte, jinak se uvaříte. Vlna je v tomhle trochu (dost) magická, a zvlášť u tohoto téměř 1,5kg těžkého svetru – na štandu je teplý skoro jako péřovka, ale při pohybu se zase „usměrní“ a teplotu reguluje oběma směry, podle potřeby. Není to žádný „high tech“, ale prostě kvalitní vlna se takto chová… a když nad tím tak uvažujeme, příroda ji tvořila daleko delší dobu, než my dnešní moderní materiály… takže vlastně je dost „high tech“. Snad i víc.
No jo, ale kde tenhle legendární svetr sehnat ve stálé kvalitě a hlavně spolehlivé velikosti?
Pátrání po původu svetru
Začalo tedy pátrání po výrobci, který by nabízel svetr nejvíce podobný tomu našemu. Určitě musí existovat třeba kanadské, norské, severské, nebo jiné svetry, které jsou těžké, hutné, kvalitní, odolné… Zjišťovali jsme detaily o vlně a způsobu pletení a došli jsme i k tomu, že svetr, který jsme měli z výprodeje, byl opravdu sražený a tím se ještě zvýšila jeho neprofouknutelnost… ale zároveň jsme se dozvěděli, že i bez sražení je svetr odolný a velmi hřejivý, navíc mhohem příjemnější na nošení.
Přestože jsme se snažili najít jiný festovní svetr, pátrání nás stáčelo zpátky k tomu z výprodeje, až jednoho dne přišel jeden milý člověk (náš zákazník, myslivec, který tento svetr také chová jako poklad)… a ten nám prozradil, že má svetr nový, přímo od výrobců toho našeho starého rakouského armádního. Vůbec nás nenapadlo, že se může ještě vyrábět.
Co teď? Kontaktovat výrobce, vyzkoušet první vzorky (když už máme možnost pořádné vlněné výbavy, nezůstaneme přece jen u svetru) a domluvit setkání. Najednou se to celé seběhlo hrozně rychle. Všichni z Rakouska kolem výrobce byli strašně ochotní a vstřícní. To se musí zažít – je to jiné, než klasičtí obchodníci, kterým jde prostě o kšeft. Mají velký kus hrdosti ve svém řemesle a je vidět, že tím opravdu žijí.
Povedlo se tedy domluvit návštěvu a tak jsme se koncem října 2025 vypravili za našimi budoucími přáteli a obchodními partnery do starobylé vesničky, pod štíty Grimmingu v rakouských Alpách.
V horách nás pohltila mlžná deštivá noc, ale ráno jsme se probudili se sluncem.
Schůzku jsme naplánovali na odpoledne a vydali jsme se na mrazivou procházku mezi podzimní javory a krávy, to vše s výhledy na zasněžené vrcholky Alp.
Na pastvinách jsme si dali čaj a dole v kostelní kavárně lahodnou kávu z místní pražírny. Možná to zní strašně hipstersky, ale v horách to mají jinak – kvalita je tam prostě součást života, způsob, jak se věci dělají, ne nějaký slepý trend pro turisty. Kopce nás ale stejně lákaly víc než kavárny, ale tentokrát nebyl čas – v dílně nás už čekali.
Návštěva vlněné manufaktury
Přivítal nás pan Herman, Andrea a dlouhochlupá kočka (která druhý den trpělivě čekala u dveří na fotobuňku, až ji někdo větší, koho automatické otevírání dveří poslouchá, pustí).
Vzali nás rovnou ke strojům, na kterých se od počátků manufaktury dodnes vyrábí jejich produkce… a my se ani nestačili na všechno ptát a zapisovat si poznámky. Tolik vlny pohromadě! A být u toho, kde to doslova před očima vzniká… bylo to krásné, voňavé a staré. Vůně vlhké vlny ze speciálních praček, oleje původních pletacích strojů, a utěšené, až domácí prostředí (přestože tato manufaktura zvládá v sezoně dodávat třeba velkým prodejcům i 2000ks zboží!).
Herman nám ukazuje stroj z 80. let, na kterém pletou ponožky. Mají pak ještě jeden ponožkový stroj, tento je na menší čísla ponožek, druhý stroj je na ta větší. Jak jsme viděli, na obou strojích se dají uplést “ponožky” dlouhé třeba i dva metry.
Sklad napínáků na vyrobené rukavice a ponožky… ano, napínáky ze dřeva, podobně jako na boty! Tady se vlněné výrobky nechávají doschnout, aby se zatáhly, ale neztratily tvar (nebo nezměnily kýženou výslednou velikost). Všude tu voní drevo a mokrá vlna.
A tady jsou napínáky s hotovými výrobky – zde natažené ponožky Dachstein, opravdu silné prstové rukavice, ale hlavně robustní „vlněné brnění“, ponožky „Černá ovce“ pletené ze čtyř vláken vlněné příze, takže vynikají velikou silou a pevností, jak vůči rozmarům počasí, tak mechanickému poškození.
Byli jsme jako děti v cukrárně a tahali se vzájemně za rukávy:
„Můžeme si to nechat?“
Přelétli jsme výmluvně pohledem nekonečné stojany s desítkami kil vlněné výbavy, u které často i pár set gramů v této kvalitě stojí nemalé peníze.
„… no, tak se kdyžtak zadlužíme, ne?“
Vepředu jsou příze, na okraji ponožky před dokončením a vzadu vylézá z pletacího stroje pletenina, ze které se vyrobí svetry.
Proces výroby je sám o sobě svérázný a promyšlený.
Příze pochází jen od ovcí z Evropy a lam z Rakouska. Proč není i ovčí vlna jen od rakouských ovcí? V Rakousku mnoho farmářů, kteří dříve dodávali ovčí vlnu, přešlo na chov lam alpak – samotná vlna z alpaky je výnosnější, a chov lam má ještě tu výhodu, že farmáři mohou lamy využívat i pro agroturistiku, v Rakousku jsou prý procházky s lamami docela oblíbené. 🙂
Protože známe i v Čechách pár lidí, kteří lamy chovají, víme, jak jsou krásné a že nejde o žádnou „náhradu“ za ovce – ani nemyslíme, že v Rakousku jde primárně o tohle (peníze). Je vidět, že díky horskému prostředí jsou lamy jako doma, a lidé je zde mají rádi. Ne že by lamy nešly chovat v nižších kopcích, ale v horách zde opravdu ožívají!
Vykoupenou vlnu nechávají dále upříst v místní přástevně, z příze pak upletou pleteninu na starých pletacích strojích (jeden z nich je právě na fotce nahoře) a pleteninu uvaří… cože? Uvaří?!
No ano – vlna zde má tradici vaření, praní ve speciální pračce. Jak dlouho vaří? Záleží na konečném výrobku – čím déle se vaří, tím je vlna hutnější.
Tím se nám osvětlila odolnost rakouského armádního svetru (jak už víme, ten Mirkův někdo ještě dodatečně vypral, možná i opakovaně, proto se z něj stalo takové brnění). Zhutněním vlna získá nejen na odolnosti – takováto pletenina se dá nastříhat, bez toho aby se párala (zkuste oproti tomu nastříhat běžnou pletenou vlnu (ne, to je jen pro ilustraci – nezkoušejte to!)), proto je možné z ní podle šablon vystřihovat tvary a ty pak sešít třeba právě do podoby Festovního svetru.
Tato vlna je opravdu něco jiného, než na co jsme byli zvyklí – má vlastnosti volně pletené vlny, jako je vysoká hřejivost, loft a prodyšnost, lehkost… ale zároveň díky vaření a hustému pletení na precizních strojích získává větší odolnost, než klasická pletenina.
Jeden ze starých šicích strojů, na nichž dávají svetry dokupy jako skládačku z rozstříhaných vlněných platů vařené příze.
Detaily z manufaktury
Na vše si lze sáhnout, vidět – tady opravdu vědí, že poctivé řemeslo nelze uspěchat.
A tady je. Rakouský originální armádní svetr, vyrobený stejně, jako před desítkami let… žádná kopie, napodobenina šitá pod cizí značkou – tady jsme u zdroje, výrobce, který se jen u nás proslavil již před bezmála třiceti lety.
Dnes však svetr již nekupuje rakouská armáda, ale my. Třeba jeho příběh bude i díky tomu pokračovat dalších alespoň třicet let. Z toho, co jsme na vlastní oči viděli, musíme říct že si to zaslouží. Žádné retro, ale maximálně funkční kus výbavy do těch nejhorších (nebo nejlepších, podle toho jak to vnímáte) podmínek.
Domlouváme detaily, jako třeba umístění loketních záplat.
Během schůzky se k nám připojila i Debra, na fotce s Andreou právě očichávají náš Krém na kožené boty. Byli k nám velmi vstřícní, tak jsme přivezli jako malou pozornost pár vzorků – snad jim dobře poslouží.
Při prohlídce dílny jsme si všimli, v polici mezi vším možným, několika sklenic medu.
Zajímalo nás, odkud pochází, chtěli jsme včelaře navštívit a pár sklenic koupit. Nebylo třeba chodit daleko – sám pan Herman má totiž včelstva v kopcích nad vesničkou! Se samozřejmostí sobě vlastní se usmál, a několik velkých sklenic jsme od něj dostali… v sychravých dnech nás tak jeho med přenáší aspoň o kousek jižněji (sice jsou to hory, ale přeci jen to je technicky vzato více na jihu).
Spolupráce a dobrý konec
Po třech hodinách povídání jsme už všichni byli trochu unavení, ale nadšení. Dozvěděli jsme se další detaily z procesu výroby, očichali surovou vlnou ovcí i alpak a mimo jiné jsme pro Festovní věci domluvili i výhradní zastoupení firmy Heratex v ČR (a ne, nebojte – ceny máte stejné, jako kdybyste kupovali přímo u výrobce, navíc bez drahé dopravy z Rakouska, a také se dá předpokládat, že na naše zásilky budete čekat menší dobu, protože máme větší odběr, než jeden člověk – i v obchodním zastoupení nám jde o to, aby to pro všechny bylo dobré).
Těšíme se, na všechno, co nás čeká a doufáme, že se nám podaří šířit naše nadšení pro vlnu dál. Spoustu z vás nemusíme přesvědčovat – sami jste nám leta psali žádosti o kvalitní vlnu v nabídce. Ale je spousta těch, kdo jsou přesvědčení, třeba právě díky špatné zkušenosti, že vlna kouše, je nepraktická, špatně schne, nebo málo hřeje v poměru k váze. To vše do velké míry eliminuje právě kvalitní vlna, natož když je zpracována unikátními metodami, jaké jsme měli tu čest vidět v Rakousku.
Ne nadarmo je podobně kvalitní výbava z vlny stále volbou číslo jedna pro některé polárníky, lidi, kteří doslova závisí životem na nekompromisní výbavě, horolezce v horách, kde mají zimy nejen mrazivé, ale i vlhké (Skotsko, Britská Kolumbie, některé severské země, …), a vůbec všechny, kdo potřebují kus takříkajíc analogové jistoty, o kterou se mohou opřít. Prostě něco, kde člově ví, co čekat a kde nemůže selhat neviditelná technologie.
V neposlední řadě nám tyto přírodní materiály s kusem duše připomínají krásná místa, a to i ve chvílích, kdy tam nemůžeme zrovna být.
Možná se do horské vesničky Öblarnu vypravíme brzy znovu – máme s Heratexem ještě jeden tajný plán. Ale o tom zase až příště. Zatím budeme trpělivě sledovat vlákno vlny, kam až vede…
ps:
Všechny vlněné poklady z rakouské horské manufaktury najdete pohromadě tady:
- Rakouský originální armádní svetr
- Rakouský svetr Dachstein (verze armádního svetru z 50% alpaky a 50% merina!)
- Unikátní ponožky z vařené vlny, splétané z několika vláken příze
- Čepice a rukavice, které nezradí ani v opravdovém nečasu
